Dopisy, katalogy a letáky mizí v poštovních schránkách. Tento pohyb má Hana Nedomová i její kolegyně dokonale v ruce. Foto: K. Michal
Obouvám ty nejpohodlnější boty, jaké jsem doma našel. Mám-li se totiž dnes vžít do kůže poštovního doručovatele, byl bych sám proti sobě, kdybych ze skříně tahal plesové lakýrky nebo dřeváky na léto.
Je čtvrtek 24. června a já přesně podle dohody zvoním minutu před sedmou ráno na rampě u zadního vchodu pošty Kosmonosy. Abych byl úplně přesný, pošty s PSČ 293 06.
Obálky a letáky mizí v brašnách doručovatelek bleskovou rychlostí. Třídění a zapisování trvá každý den téměř tři hodiny.
No fakt. Opravdu hezky ten den začíná. Po cestě na poštu potkávám v naší ulici paní venčící mrňavého vzteklého jorkšíra, který zjevně dostal chuť na mou nohavici. „Hajzlíku mrňavej, ty snad víš, že dneska budu pošťákem," směju se v duchu, když toho tříkilového teroristu vláčím krok co krok za sebou na svých džínách. Později se dozvídám, že kousnutí od psa a nějaký ten výron ze špatného došlápnutí patří skutečně k nejfrekventovanějším „nemocem z povolání" poštovního doručovatele. Jinak se jim běžné rýmy, kašle a nachlazení díky pravidelnému pohybu na čerstvém vzduchu poměrně úspěšně vyhýbají.
Písničku Josefa Laufera „Z mých pohledů budou si pošťáci číst: Sbohem lásko, já jedu dál..." vůbec neberte vážně. Těch 34 948 zaměstnanců České pošty totiž vůbec nemá čas ty vaše pohledy číst - a i kdyby měli, stavovská čest a přísné předpisy jim to nedovolí. Spíš jsem si o tři hodiny později v terénu vzpomněl na jiný song, ten od Waldy Matušky: „V nohách mám už tisíc mil..."
Na poštu můžete u nás v současné době zajít na 3377 místech (údaj je z roku 2009, zdroj: oficiální web České pošty). Dělí se do pěti skupin podle rozsahu poskytovaných služeb a počtu přepážek. Nejmenší jsou (pošťácká hantýrka je vskutku půvabná - však se dál dočtete) tzv. venkovské „jednokoňky": tam ráno paní vedoucí na dvě hodinky otevře, pak se vydá do rajónu, roznese dopisy a odpoledne zase úřaduje. Kosmonoská pošta je přesně na prostředku, spadá do skupiny 3. „Poskytujeme kompletní služby, včetně produktů našich smluvních partnerů - Poštovní spořitelny, České pojišťovny a ČSOB penzijního fondu Stabilita," vysvětluje vedoucí Ivana Pohůnková, která je u pošty po celý svůj profesní život. „Měsíčně naše děvčata vyřídí až 30 tisíc transakcí. Jsme totiž na frekventovaném místě, takže se u nás zastavují i lidé po cestě z Boleslavi do Bakova, Mnichova Hradiště, Debře, Hrdlořez nebo Josefova Dolu."
I tak je to úctyhodné číslo. Prakticky to znamená, že se u tří zdejších přepážek měsíc co měsíc vystřídají celé Kosmonosy - včetně kojenců - sedmkrát.
Máte jedinečnou příležitost vidět poštovní přepážku z druhé strany. Je 8:00 a pošta v Kosmonosech právě otevřela.
V 7:05 už kmitám s foťákem po „třídnici". Ne, to není třídní kniha, ale místnost, kde si doručovatelky třídí zásilky, které jim před necelou půlhodinkou přivezl „kurz" - tedy dodávka z hlavní boleslavské pošty, kam ještě předtím dorazily z Prahy. Denní porce činí 25 až 30 plných poštovních pytlů, jejichž obsah se musí během dneška mezi občany Kosmonos dostat.
Zatím s obdivem sleduji, jak se obyčejné i doporučené obálky v rukách doručovatelek jen míhají. I když jim jde práce od ruky pěkně svižně, pod dvě a půl hodiny se málokdy dostanou. Tak důkladná je poštovní administrativa.
Dalším kouzelným slůvkem poštovního slangu je „pochodník". Soutěžní automobiloví jezdci by řekli itinerář. Dům po domě, číslo po čísle, včetně směru obchůzky, je tu zakreslen každý adresát v rajónu. Kosmonoská pošta roznáší do 1858 domácností a 193 firem.
Moje dnešní průvodkyně Hana Nedomová, s níž budu absolvovat okrsek číslo 5, konstatuje: „Když odsud před desátou ráno odcházíme, musí po nás zbýt čistý stůl, neexistuje, že by tu zbyla jediná bezprizorní obálka. Buď je máme všechny v taškách, nebo jsou na hromádce těch takzvaně nedoručitelných. Tak třeba tato adresa, navíc bez jména: Kosmonosy, panelák, 5. patro. No, a teď tu zásilku doručte, když tady jsou panelové domy maximálně čtyřposchoďové."
9:52, vyrážíme do terénu. Nabízím své průvodkyni galantně, že jí pomohu s batohem, ale nechce o tom ani slyšet. Buď se to nesmí, nebo se domnívá, že při jejím tempu budu mít co dělat sám se sebou a s fotoaparátem. O nějaký čas později trpce konstatuji, že má skoro pravdu, a vybavím si úvodní sekvenci populárního akčního seriálu: „Jejich domovem je silnice, jejich tempo je vražedné!"
Kosmonosy jsou rozděleny do pěti poštovních okrsků. Hranici čtyř tvoří křižovatka na náměstí (Boleslavská - Hradišťská a Debřská - Stakorská), posledním je vedlejší Bradlec. Ten náš úsek měří téměř 11 kilometrů. Dnes rozneseme celkem 24 kilogramů dopisů, letáků nebo katalogů - proto má také každý okrsek dva sběrné boxy - modré skříňky, podobné poštovním schránkám, kam auto část zásilek předem ráno odveze a kde si je doručovatelka po cestě postupně vyzvedává.
Snadno si tedy spočítám, že po odečtení víkendů a dovolených našlape Hana Nedomová, podobně jako její ostatní spolupracovnice v terénu, za rok 2475 kilometrů a v rukách i na zádech roznese a do schránek nahází 5400 kilogramů pošty.
Tyto modré boxy slouží doručovatelkám jaké úschovna části zásilek. To aby nenosily víc, než povolených 15 kilo.
11:22. „Dobrý den, dobrý den...". Pozdrav střídá pozdrav a úsměv stíhá úsměv. Popularita doručovatelek je pochopitelná, jsou mezi lidmi den co den. „Většina lidí je příjemných, s některými si ráda popovídám," potvrzuje H. Nedomová. „Moc se zdržovat nemohu, ale jako vášnivá zahrádkářka stíhám omrknout, jaké má kdo za plotem nové kytičky," usmívá se a navyklým pohybem plní jednu schránku za druhou.
Začali jsme v Puškinově ulici, pokračujeme přes Sluneční, Opolskou, Máchovu, Bímovu... - a stále dál a dál, z kopečka do kopečka - v Kosmonosech totiž rovinku málokde potkáte. Za celou cestu jich absolvujeme 17.
V určený čas vybíráme po cestě oranžové schránky, takže batoh nemá doručovatelka prázdný nikdy. Když dojdeme ke sběrnému boxu, taška zase o něco ztěžkne. Jsme za půlkou, zaplaťpánbůh. Počasí nám přeje, je 22 stupňů a skoro jasno. Příjemná procházka, ale absolvovat denně bych ji nechtěl.
„Tohle je ideální počasí, horší je když lije, mrzne nebo napadne metr sněhu, to mi obchůzka trvá i o hodinu déle." Věřím a nezávidím.
„Dobrý den, mám pro Vás rekomando... Jeden podpis, prosím!"
Je 13:08, končíme tam, odkud jsme před třemi hodinami vyšli. Jedna po druhé se doručovatelky vracejí, teď je čeká ještě vyúčtování.
Tvářím se hrdinně, nohy ani tak nebolí, ale žízeň mám jak velitel pouště. Pitný režim jsem tedy hrubě podcenil. Jenže v našem dnešním rajónu je jen jediná hospoda - a ještě k tomu úplně na samém konci. Navíc limonáda, která je to jediné, co se ve službě smí, není ten nápoj, po němž právě teď toužím.
Večer v koupelně pozoruji, že jsem docela pěkně chycený od sluníčka. Na dobrou noc mi ještě od Hany Nedomové cinkne v e-mailu příchozí zpráva s úplným výčtem ulic, které jsme dnes spolu absolvovali, a s přáním: „Doufám, že nemáte celý večer nohy v lavoru. Těším se na článek i fotky."
Propánajána, doufám, že jsem teď nepropálil nějaké listovní tajemství.
AUTOR: KAREL MICHAL, MBnoviny
