O divadle Voskovce a Wericha se mi dokonce zdálo, říká Petr Matoušek

Petr Matoušek. Foto: D. Legnerová Jandová

Léto se pomalu chýlí ke konci a s ním končí také divadelní prázdniny. Stihnul sis od divadla odpočinout? 

Řekl bych, že ano. I když samotná práce v divadle pominula s koncem Léta na dlani, hledají se texty, plánuje sezona. Bylo to volnější. Diplomaticky řečeno byly i dny kdy jsem na divadlo nemyslel. 

Začneme pěkně zeširoka. Jak ses vůbec dostal k divadlu? 

Já jsem si doma tak často a tak nahlas četl hry Voskovce a Wericha, že mě rodiče nasměrovali do Kolára. Tam jsem se potkal s řadou vynikajících lidí a divadlu propadl natrvalo. V oné mladé, zelené éře jsem byl doslova fascinován fenoménem Osvobozeného divadla a to do té míry, že se mi o divadle také zdálo. Zdálo se mi, že stojím v sále, čekám na výstup a na scéně hrají oni dva - V+W. Dodnes cítím tu energii, jakou jsem prožíval ve snu. Ve stejné době se mi samozřejmě zdály i sny lechtivé, ve kterých vystupovaly erotické idoly, ale dámy prominou, Werich s Voskovcem vedli. 

Jestli se nepletu, pracoval jsi také v mladoboleslavském Městském divadle a to přímo po boku Werichova spoluhráče Miroslava Horníčka. Jak na něj vzpomínáš? 

Je to pravda. I když spolupráce, by byla možná silné slovo. To bylo v roce 1994 a 1995, kdy jsem v MDMB šéfoval umělecko-technickým složkám (garderoba, vlásenka, světla, zvuk, stavěči). Pan Horníček tehdy realizoval v boleslavském divadle, které se nedlouho předtím osamostatnilo, dvě hry: „V tomhle domě spal Bůh“ a „Dva muži v šachu“. Já měl z titulu své profese za povinnost být na aranžovacích zkouškách a pak také na zkouškách technický, hlavních a generálkách. Na tu dobu opravdu rád vzpomínám. Setkal jsem se s celou řadou skvělých režisérů a herců. Pracoval jsem na prvním představení MDMB s Michalem Dočekalem (nynější šéf činohry Národního divadla), panem Vymětalem, dlouholetým režisérem ABC a Městských divadel pražských, a nesmím zapomenout na vynikajícího pána, který mi dokonce dovolil, abych mu já cucák tykal, na Jirku Šaška, na pana Štěpničku a další a další. Mimochodem jednou se hrálo představení „Koncert“ ve kterém oba naposled zmiňovaní pánové hráli. Vypadl proud a představení bylo zralé na odpískání. Tihle dva si vzali židle, sedli si na forbínu a vyprávěli jednu historku za druhou. Naprosto neuvěřitelné. Byl jsem u toho. 

Nepomýšlel jsi, třeba pod tlakem těchto zážitků, na profesionální hereckou kariéru? 

Pomýšlel. Těžko říkat co by bylo kdyby. Prostě, zkoušky na DAMU dvakrát nevyšly, pak přišla vojna a první svatba, první dítě a už jsem se k tomu nějak nedostal. No nic. Třeba příště. 

Co tě vedlo k založení Divadýlka na dlani? 

V roce 1998 jsme spolu se Simonou Hájkovou (mojí třetí a současnou ženou) hráli v Divadle poezie u Jarky Jenčíkové. A měli jsme chuť si to vyzkoušet po svém. Obvolali jsme pár kamarádů a připravili naši první hru – „Jeden den velkokněžny“. 

Divadýlko na dlani má za sebou nyní už 13 let historie. Vidíš v jeho směřování nějaký vývoj?

Díky Bohu, vyvíjíme se. Posunul se náš pohled na divadlo, na to jak ho dělat. Myslím, že se vyvíjí i soubor a to jak kvantitativně, tak i ve své kvalitě. Nevím, jestli se dá už hovořit o svébytné poetice Divadýlka, ale jistý rukopis nebo poznávací „mateřská“ znamení naše představení mají. Kdybych měl jmenovat hlavní znaky, tak je to volné zacházení s textem, herecký civilismus, improvizace a hlavně humor, který nesmí chybět. 

Třináct let je dlouhá doba, co pro tebe Divadýlko znamená? 

Dost. Divadlo jako instituce by ale bylo mrtvé nebýt lidí. Divadlo jsou pro mě hlavně lidi. Naše vzájemná setkávání a to jak na zkouškách, tak i na jevišti, na divadelních akcích. Je to vlastně rodina. Jsou tu ti nejbližší, ti kteří chod celé rodiny vedou a nesou na svých bedrech, jsou tu hýčkané i milované děti i černé ovce. Ale patříme k sobě. A za to já jsem vskutku rád. 

Divadýlko na dlani není jediné amatérské divadlo v okolí. Vnímáš jako jeho principál nějakou rivalitu mezi soubory?

Rivalitu já necítím. Naopak s Bakovem jsme došli tak daleko, že principálka bakovských MUDr. Vlasta Bobková hraje v našich 8 ženách a já zaskakuju za bakovského kolegu v jejich představení „Hrobka s vyhlídkou“. Myslím, že to vnímáme všichni stejně a navzájem se jako konkurenti necítíme. 

Jak Divadýlko vůbec zahájilo novou sezónu? 

Zahájili jsme mohutně. Hrajeme pondělí, úterý a čtvrtek. Takový režim nám ale brzy skončí, protože musíme taky zkoušet. 

Na co se mohou v aktuální sezoně diváci těšit? Probíhají už zkoušky nějaké nové hry? 

Krom našeho klasického repertoaru oprašujeme a doděláváme naše dvě drobnější hry – „Ach a jenom země bude má“ a „Jak se dělá divadlo“. Ta první mapuje život K. H. Máchy takovou poněkud neortodoxní cestou kabaretu. Akcentujeme hlavně humor a snažíme se na mýtus velkého romantika pohlížet trochu s nadhledem, byť si ho pro jeho dílo vážíme. Druhá hra pochází z pera Karla Čapka a mapuje nám známé prostředí divadla. Pokud tedy i vy chcete spolu s námi nahlédnout za kulisy, sledujte prosím náš ferman. Hlavní hrou nové sezony bude Voltairův „Candid“ v dramatizaci K. Fixové a M. Schejbala. Na konci roku jistě opět zhustíme počet představení i do úterků a pondělí a těšit se můžete na „Malou vánoční povídku“ doprovázenou živou kapelou. 

Máš ty osobně nějaký vysněný divadelní kus, který bys chtěl se souborem Divadýlka nastudovat? 

No jé je. „Cyrano z Bergeracu“ nebo „Zkrocení zlé ženy“. Ale to je fakt jen vysněné. Nemá smysl dělat velké dramatické kusy, kopírovat kamenná divadla. Smysl a výsada amatérské práce, tak jak jí chápu já, je právě v té svobodě objevovat, vstupovat do nových vod, bez nutnosti ohlížet se na ekonomické dopady dramaturgie. A ruku na srdce – proč chodit do Divadýlka na Cyrana, když už ho hrají na Vinohradech a samozřejmě lépe. 

Je nepochybné, že kromě divadla máš i řadu dalších aktivit. Například prkna Divadýlka nejsou jediným místem, kde tě diváci mohli vidět. Narážím na tvoje účinkování ve filmu Piko. 

Ó to byla veliká náhoda, za kterou můžu děkovat jen tomu nahoře a pak režisérovi filmu Tomáši Řehořkovi. Točil jsem s ním jednu reklamu a on si na mě pak vzpomněl. Velmi zajímavá zkušenost. 

A co ty další aktivity a povinnosti. Jdou s divadlem skloubit? 

Zeptej se mé ženy. Upřímně, skloubit to jde velmi těžko. Když máš koníčka, prostě mu propadneš nebo jdeš po čase od toho. Anebo to jen tak šolicháš, ale to je nakonec vidět. Mám obrovské štěstí v tom, že moje žena divadlo taky hraje. Ví co to je být „praštěný kulisou“, i když právě ona patrně mou vytížeností trpí nejvíc. Naopak obě dcerky divadlo milují. Ta mladší hlavně ráda běhá po jevišti, ale naší čtyřletou Simonku můžou diváci vidět i v představení „Jak se dělá divadlo“. Vím, že děti a zvířata na jeviště nepatří, ale nemohu jí zhola nic odepřít. (smích) 

Co dělá Petr Matoušek ve volném čase, když se ho náhodou trochu objeví? 

Rád čtu, koukám se na filmy – miluju sci-fi. Nemáme televizi, takže sleduju jen to, co chci. Rád spím. Hlavně po obědě. Ale to se stane fakt zřídka. Rád vařím. Ideální dovolená? Chata někde v horách s velkou knihovnou a sklepem plným whisky, krbem se smolnými poleny, jen ve dvou… Tak mě napadá, četl bych si pak ještě vůbec? (smích) 

Otázka na závěr. Pověz mi, je na skutečnosti založená klasická zásada pro začínající herce, že na jevišti se nemá nic jíst ani pít, protože vše je gumové? 

Já se držím zásady, kterou také hlásal Cimrman. Pokud to jde, herci naší společnosti by se měli dosyta najíst. Takže pokud je v Divadýlku předepsáno kuře, tak je skutečné a skutečně provoní celý sál. Jen s alkoholem na jevišti jsme opatrní. 

MARTIN WEISS