Původní rozhovor MBnovin: Vlastní ucho se někdy diví, co vlastní huba povídá, říkají Wabi Daněk & Miloš Dvořáček

Miloš Dvořáček a Wabi Daněk koncertovali 22. července na Valečově. S diváky i s počasím byli navýsost spokojeni.

Jeho spoluhráč Miloš patří k nejlepším českým kytaristům, začínal v královéhradecké kapele Kantoři, hrál s Pavlem Dobešem či Věrou Martinovou, čtyři desky natočil i se zpívajícím právníkem Ivo Jahelkou. Stanislav Wabi Daněk a Miloš Dvořáček koncertovali minulý pátek na Valečově.

Oba jste dlouholetými členy královéhradecké muzikantské Osady vycházejícího slunce, kde mají chaty také Pavel Dobeš nebo téměř celá Lokálka. Ale to není obyčejná chatová kolonie, že?

Wabi: Ano, je to klasická trampská osada, letos slavíme 80 let a chystá se slavnej výroční oheň, na který se všichni už moc těšíme. A už se nemůžeme dočkat té stovky (smích).

Miloš: Právě od roku 1931 se to trochu zmodernizovalo, místo petrolejek a svíček už tam máme nataženou elektřinu…

Wabi: … a to je taky tak všechno, co tam je.

Miloš: Jsme uzavření mezi stromy, takže to tam žije, pořád se něco děje. Nejsme zahrádkářská kolonie, jako ty ostatní kolem.

S tím souvisí i rybaření. Na Wabiho stránkách jsem se dočetl: Můj guru Miloš… Jak to začalo?

Miloš: (huronský smích)

Wabi: Začalo to asi tím, že jsem seděl u Miloše u chaty, držel jsem svůj novej osmimetrovej štikovák Shakespeare a rozložil jsem ho stylem, asi jako se podává v tenise…

Miloš: … a udělalo to „bl-u-l-l-l-l-l-l-l-l-l-l-l-l-l“. A bylo.

Wabi: A už jsem ho nikdy tak nesložil.

Miloš: Tak jsme začali chodit na ryby. Já vyrůstal na břehu od malička, Staňa se přidal.

Mimochodem, jaký byl žák?

Miloš: No, žák… On už něco o těch rybách věděl, já ho jen doučoval.

Wabi: Teoreticky jsem o nich věděl víc než Dvořáček, ale prakticky jsem byl úplně v… pytli.

Miloš: Ne, byl skvělej, skvělej! To máš stejný, jako když si velký kluci hrajou. Chvíli se hádají, pak zase bez sebe nemůžou bejt, pak opět před sebou utíkají. Ale slavil velký úspěchy, když přijel…

Wabi (se smíchem prosí): …vykašli se na to!

Miloš: … když přijel Láďa „Huberťák“ Kučera, Staňa šel a z kalných vod Orlice vylovil přenádhernýho kapra. No, nebudu to natahovat, měl 76 centimetrů, paráda!

Chodíte, předpokládám, k vodě spolu…?

Wabi: Ne, ne. On si teď Miloš chodí po všech revírech, na které má povolenky, já jsem se na to vykašlal v okamžiku, kdy jsem si spočítal, že mě kilo rybího masa vyjde… No, kdybych si kupoval čerstvýho mečouna, mám to lacinější.

Stojíme na pódiu nádherného areálu na Valečově, ke zdem hradu se pomalu blíží zapadající slunce. Řekněte mi: je muzikant schopen při tom objemu koncertů vnímat, kam vlastně jede? Dokáže si uvědomit – tady už jsem hrál, tady znám toho a toho…

Miloš: …a jsou tu bezvadný lidi. No, samozřejmě. Právě tady nehrajeme poprvé a prostředí dělá hrozně moc.

Wabi: Hrajeme tu vlastně potřetí, ale předminulý rok s tím zahejbalo počasí, tak se vystoupení nekonalo.

Miloš: Letos teda taky nic moc, ale je půl hodiny před koncertem a jak koukám, skalní už jsou na svých místech a další přicházejí, tak to snad vyjde. A právě kvůli těm lidem nejde říct: Počkáme, až vyjde sluníčko… To nefunguje.

Každý z muzikantů to má trochu jinak, jak je to u vás se scénářem koncertu? Je pevně daný, že přes něj nejede vlak, nebo ho měníte podle nálady a přání diváků?

Wabi: Je to tak, že máme základ pevně daný…

Miloš: … takovou kostřičku…

Wabi: … ale potom hrajeme, co nám slina na jazyk přinese. A když lidi fungujou, tak si člověk někdy říká s panem Werichem, že se vlastní ucho diví, co vlastní huba povídá.

Miloš: Všechno je to o publiku, prostředí a o kontaktu. Jakmile ta jiskřička přeskočí, hraješ už jenom pro ty lidi, vycítíš, kdy chtějí větší srandu, kdy zase spíš přibrzdit.

Ptám se na to mnoha muzikantů: kolik textů a melodií je člověk schopen si zapamatovat, aniž by musel nakukovat do not? Kolik se dá odehrát zpaměti?

Wabi: Když si to člověk propočte, tak průměrná písnička trvá tři, tři a půl minuty (u Nedvěda teda minutu a půl), takže to dá jednoduše matematicky vyjádřit. Kdyby jen hrál a neřekl ani slovo, tak ten celovečerák je třicet písniček úplně v pohodě.

Miloš: Já myslím, že i víc, že bychom dali i tři čtyři hodiny.

Wabi: Hele, tady funguje úsloví „Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. To do toho prostě skočíme a ono to naskočí samo.

Miloš: A když hrajeme s velkou kapelou, tak dá mezihru a je to. A Staňa se mezitím chytne.

Wabi: Jo, pokud to vůbec zaregistrujou.

Jestli dobře počítám, tak za ta léta, co Wabi hraje, vydal devět desek. Není to trochu málo oproti smršti CD a DVD, které posílají k posluchačům muzikanti daleko mladší?

Wabi: Ano, já mám poměrně silnou autocenzuru. A navíc – co si budeme povídat – už jsem na starý kolena línej Říkám si, že ještě něco do světa pustím, ale už to nebude ledacos a má to dost času, musím to vysedět.

Miloš: Jestli k tomu můžu malou glosu... Tak ty dvě hodiny valíš do lidí fůru nových věci, ale na konci koncertu stejně přijdou a řeknou: Hele, Wabi, dobrý, ale my jsme chtěli Rosu a Nevadí.

Wabi: … máš moc dobrý kafe…

Miloš: … tak bumbej. … Takže musíš vycházet z toho, co chtějí slyšet. A to jsou ty srdeční záležitosti, většinou z první a druhé desky, čili Hudsonský šífy, Outsider, Fotky…

U Miloše je známé, že se syn vydal v jeho muzikantských šlépějích, co u Wabiho? Nasály ratolesti nějaké hudební geny?

Wabi: Musím přiznat, že mám v rodině jednoho slušnýho kytaristu, ale profesionálně dělá angličtinu, takže tím mým směrem nepůjde.

Prozraďte mi, prosím vás, jakým způsobem vznikl krásný úlet „Franta má péra“?

(smích obou)

Wabi: Ale to je velmi prosté. Před mnoha a  mnoha lety jsme jeli vláčkem do Malenovic pod Lysou horou a hrál jsem v kupé písničku Guantanamera. Povídám si: sakra, tahle ještě nemá český text a během té tříhodinové cesty jsem napsal asi dvanáct slok, ale většinu z nich jsem zase zapomněl. Ale časem jsem zase vymyslel další. Tak se to chvíli střídalo, pak si to sedlo na jakémsi základu, ale dodneška, když mě něco napadne, tak to tam prostě prdnu.