Rádio Jizera: U mikrofonu Markéta, která žije s vámi

PŮVODNÍ REPORTÁŽ MBnovin vydáno 16. srpna v 00:00
 

Každý týden s námi vstupte do zákulisí jedné profese, dnes: moderátorka.

Rádio Jizera: U mikrofonu Markéta, která žije s vámi

Odtud pro vás Markéta Prusková vysílá každý všední den mezi 9. a 13. hodinou

Jde-li novinář psát o kolegovi, vyjde to nastejno, jako když chirurg přijde do ordinace k praktickému lékaři nebo cukrář ke konkurenci ochutnat laskonku. Říká se sice, že doktoři jsou nejhorší pacienti, ale protože moderátorku Rádia Jizera Markétu Pruskovou už z několika letmých setkání znám, žádné obavy nemám. Naopak, těším se, že znovu nasaju atmosféru studia, mikrofonu a červeného světla s nápisem ON AIR. Před lety jsem totiž měl možnost vysloužit si moderátorské ostruhy ve veřejnoprávním rozhlase a i když je mi u klávesnice počítače v novinách fajn, jsou chvíle, kdy si na tyto časy s jistou nostalgií rád zavzpomínám a připomenu si adrenalin živého vysílání.

„Já už to ani jako adrenalin neberu,“ říká Markéta, když si pro mne krátce před půl devátou přijde do recepce Jizery. „Spíš se snažím přistupovat k posluchačům jako ke kamarádům a povídat si s nimi, jako kdyby byli u mě doma na návštěvě. Tedy uvolněně a přátelsky. A snažím se, aby to z rádia přesně takhle lezlo, a aby mě tak posluchači brali.“

Markéta Prusková vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou, nějakou dobu vyučovala jevištní řeč a pak skočila po hlavě přímo do éteru přímo tady na Jizeře, kde do studia usedá každý všední den mezi devátou a třináctou hodinou už třetím rokem. „Moderátor nemusí mít klasické novinářské nebo herecké vzdělání, ale určitě ty teoretické základy jsou pro něho výhodou,“ uvažuje. „Techniku hlasu, dýchání nebo mluvy už má totiž v sobě a může se naplno věnovat obsahu vysílání.“ Je pochopitelné – a to nejen v této profesi – že jistotu a sebevědomí dodává až praxe. Moderátora zoceluje každé živé vysílání, každý rozhovor, ale také každý přebrept. A čím toho má víc za sebou, tím elegantněji z něho dokáže vybruslit. „Já se pokaždé těším, že se něco nového naučím, protože každá zkušenost mě obohacuje,“ dodává Markéta.

Ticho, vysílá se!

8:55 – Markéta usedá ve studiu, zatím do křesla zprávaře. Se svým předchůdcem Vojtou Sklenářem si budou předávat slovo. Po obvyklém vtipkování, při němž se nastupující spíkr zahřeje na provozní teplotu, rychle uvolňuje místo, protože na něj minutu před devátou dosedne zprávař s čerstvými novinkami z regionu, sportu a s předpovědí počasí.

„Tady Rádio Jizera, pro dnešek se loučím, těším se zítra ráno – teď Roman Klasa a zprávy,“ jsou poslední dnešní Vojtova slova a jeho post zaujímá Markéta. Její čtyřhodinový blok právě začíná.

Je 9 hodin, naproti Markétě usedl zprávař Roman Klesa

„Já vám všem přeju krásné úterní dopoledne s datem 10. srpna, máme šest minut po deváté a to znamená, že začíná naše společné vysílání. Já doufám, že si to užijeme, a proto teď posílám jednu z českých melodií, které máte rádi.“

Z Markéty dobrá nálada doslova do éteru stříká a musí nutně dolétnout přes všechny vysílače, co jich Jizera má, a vykouzlit úsměv na tváři každému, kdo sedí u rozhlasového přijímače. Vůbec se nedivím, když dobré dvě třetiny posluchačů ji při telefonátech oslovují křestním jménem.

Coby člověka technickou múzou sebeméně nepolíbeného (snad kromě informačních technologií), mne fascinuje, s jakou bravurou tahle mladá dáma (protože v tomto věku se to ještě smí, důvěrně prozradím, že jí je krásných 25) odbavuje vysílání po té praktické stránce. Vyhledává v počítači písničky, mixuje je s reklamami, do toho mluví po telefonu s posluchači… A ještě dělá zvukaře, tedy vyjíždí mikrofon, zprávařovi, který přichází každou celou hodinu, nebo případnému hostovi. Zvedám palec, na ženu slušný výkon. „Ale to není tak těžké,“ směje se. „Jednak je známo, že stíháme víc věcí najednou než chlapi, to máme už od pravěku, a za druhé: na ženskou jsem průměrný chlap, co s technikou nemá zásadnější problém. Samozřejmě, že první měsíce v rádiu mi nešlo nic, zdálo se mi, že kazím úplně všechno, a odměnou mi byl každodenní stres. Ono si to časem nějak sedlo a dnes už to ani nevnímám, spíš se soustředím na to, co řeknu, a na komunikaci s posluchači.“

Jiří Grossmann a jeho „Jako kotě si příst“ pomalu končí a Markéta si opět nasazuje sluchátka. Jsem napnutý, jestli použije text songu jako oslí můstek, jinými slovy zda předoucí kotě využije v dalším vstupu. Tato píseň k tomu totiž přímo vybízí a málokterý moderátor by si tuto příležitost nechal ujít. Nezklamala, usmívám se v duchu. „Možná si taky jako kotě předete doma někde v klídku na gauči a jestli jste v práci tak doufám, že vám to s námi bude rychle utíkat. Teď je deset minut po deváté a já vám nabízím burzu práce.

Když dočte nabídku zaměstnání a na vlnách Jizery opět kraluje muzika, zajímá mne příprava před vysíláním. Co musí udělat moderátor ještě předtím, než usedne k mikrofonu, nasadí si sluchátka a vstoupí do éteru? „Každý vstup má svá pravidla a daný obsah. Někteří kolegové si nejsou jistí, pokud před nimi neleží text doslova napsaný, jiní pálí od boku. Ta první metoda příliš svazuje a omezuje schopnost improvizace, ta druhá obsahuje riziko, že na něco zapomenu. Mně se osvědčila zlatá střední cesta, tedy bodový scénář s nejdůležitějšími fakty, a tu omáčku už kouzlím přímo do vysílání. Tohle a kontakt s lidmi mně na téhle práci baví snad nejvíc.“

Patrně díky škole má Markéta perfektní dikci, ale pořád mi něco nehraje. Až po hodině na to přijdu: i mimo mikrofon mluví naprosto bezchybnou spisovnou češtinou, což zejména u mladších nebývá zase až tak obvyklé. „Je to asi tím, že jsem ze Slezska, kde se spisovně mluví, a pak určitě měla vliv i škola. A ani Praha na tom nic nezměnila,“ usmívá se.

Praha? Nechápu. „No ano, bydlím tam a denně dojíždím do Boleslavi.“ Vrtím hlavou, která mi nebere, proč při hustotě pražských rádií a nepochybném množství lukrativních příležitostí denně tráví čtyři hodiny na cestách? Markéta vrtí hlavou: „Tady mi to maximálně vyhovuje. Mám hlavní vysílací čas a splnilo se mi to, co jsem dávno chtěla, totiž poklidnější tempo, pohodová muzika a naše cílová skupina posluchačů, která je od čtyřiceti let výše. Jizera je moje srdeční záležitost“

10:14 – „Hrajeme vám české melodie, které máte rádi, ale hlavně celou tuto hodinu vám hrajeme na přání. Za jednu minutu máme čtvrt na jedenáct, takže ta hodina je v plném proudu, v každém případě si stihnete nechat zahrát. Teď už posílám Chinaski pro Dášu, která oslavila své narozeniny…“

Na moderátorčino přání ji v této hodině otázkami příliš nezahrnuji. Nedivím se, plně se soustředí na kontakt s posluchači, výběr gratulací z SMS brány a volbu písniček.

V dnešním rozhlasovém studiu v podstatě moderátor hlavně ťuká do klávesnice, tytam jsou doby, kdy oznámení četl z papíru, nebo si běhal do skříně pro každé CD. Dnešní software je natolik vyspělý, že reklamní spoty, jingly (tedy hudební znělky a upoutávky) i písničky přesně zařadí za sebe a spíkr je odbavuje do vysílání jedním kliknutím myši nebo stiskem klávesy.

V dnešním rozhlasovém studiu v podstatě moderátor hlavně ťuká do klávesnice, vysílání odbavuje speciální software

Markétin dopolední blok sestává ze čtyř hodinových částí, rozdělených zprávami. Mezi devátou a desátou uslyšíte burzu práce, reportáž, téma dne nebo tipy, kam vyrazit. Následující hodina je vyhrazena písničkám na přání, hodinu před polednem odvysílá soutěž a opět téma dne a poslední šedesátiminutovka nese půvabný název Český oběd, kde znějí pouze a jenom české písničky. Ani Elán se tam nedostane. A to je co říci, protože Jožo Ráž a jeho parta jsou jinak na Jizeře velmi žádanými a oblíbenými hosty.

Titulek v záhlaví dnešní reportáže mne napadl, když jsem snad popadesáté zaslechl ústřední slogan stanice: „Jizera – rádio, které žije s vámi“. Jak jsem dnes poznal, Markéta zase žije Jizerou.

Jak prosté, milý Watsone.

KAREL MICHAL

Foto: autor

 
Sdílejte tento článek
  Reklama
 
 
Reklama | Kontakty | O nás | RSS