Radouč posloužila letadlům, ale i mnoha armádám

vydáno 23. června v 15:49
 

Po třetí se vracíme na plošinu Radouč, kde bylo i první boleslavské letiště, které včetně dodnes zachovalého hangáru vyrostlo ve 20. letech minulého století. Létalo se tady však mnohem dříve. Mladá Boleslav tak může být považována za jedno z míst v zemi, které může být přezdíváno kolébkou českého letectví, a nejen automobilismu.

Radouč posloužila letadlům, ale i mnoha armádám

Fokker na snímku je ze samého počátku dvacátých let, v tomto zbarvení létal do poloviny října 1921. Je zajímavý také čtyřlistou vrtulí, která je fotograficky známá na tomto stroji pouze z pozdějšího období. Foto: archiv Muzea Mladobolelsavska

Již 7. října 1910 vzlétl z Radouče hlavní inženýr firmy Laurin a Klement Otto Hieronimus. Tento rodák z Kolína nad Rýnem byl vynikajícím konstruktérem, automobilovým závodníkem a pilotem. Tehdy pilotoval francouzský letoun vybavený vlastnoručně sestrojeným motorem o výkonu 50 koňských sil a váze 95 kilogramů. Start na Radouči sledovaly stovky žasnoucích diváků. Letadlo vydrželo ve vzduchu 26 minut a ve výšce 60 metrů oblétalo celkem šest okruhů na trase Radouč-Kosmonosy-Michalovice, aby poté bezpečno přistálo. Noviny tehdy nazvaly jeho let triumfem doby, ale to nebylo vše.

O dva roky později pozvali sokolové do Boleslavi slavného českého aviatika Jana Kašpara, aby předvedl své umění divákům. Na vystoupení legendy českého letectví se přišly podívat stovky pozorovatelů. A v témže roce jen nedaleko odtud, v místech nedávno odhaleného památníku, vzlétl do vzduchu „lauriňák“ Metoděj Vlach. Šestnáctitisícová Boleslav patřila mezi několik málo center, jejichž obyvatelé mohli vidět na vlastní oči poprvé vzlétat a přistávat letadla, nebylo tedy od věci, když vznikne nedaleko letiště Aeroklubu Mladá Boleslav na Belvedéru muzeum letectví, jehož exponáty návštěvníkům přiblíží bohaté historické tradice, ale i současnost tohoto atraktivního sportovního odvětví a jeho využití ve vojenství a v civilní dopravě.

Dnes už nemusíme litovat, že Radouč již řadu desetiletí není vojenským cvičištěm. Od první poloviny 19. století sem z kasáren na hradě v sevřených tvarech pochodovali pěšáci 36. polního pluku doprovázeni důstojníky na koních, jejich kasárenský dvůr byl příliš malý i na pořadová cvičení, natož k nácviku bojových operací. Po vzniku republiky v roce 1918 tu cvičili českoslovenští vojáci, ti z kasáren na Jičínské ulici měli svůj vlastní cvičák Na Celně. Radouč přitom využívali také němečtí okupanti v letech 1939-1945, občas i jako skladiště materiálu, z něhož se v nedalekém Josefově Dole montovala křídla k bombardérům. Poslední kapitolu vojenských dějin Radouče napsali nejprve polští a po nich sovětští okupanti, kteří se tu utábořili v srpnu roku 1968 do doby, než vojenské objekty nuceně opustila naše armáda.

Jak vidno, Radouč dnes už připomíná příměstská rekreační oblast, má zajímavou minulost, přírodní i historickou. Vycházka po cestě po hraně jizerního údolí s vyhlídkou na hrad Michalovice, Podlázky a Debř jistě stojí za vidění. A přelétne-li vám kolem hlavy jeden ze 42 druhů opeřenců, kteří tu našli podle ornitologů svůj domov, nebo když na vás vystrčí z nory hlavu sysel obecný, bude zážitek ještě bohatší. Važme si toho, že máme živou přírodu jen pár kroků od domova.

KAREL HERČÍK

 
Sdílejte tento článek
  Reklama
 
 
Reklama | Kontakty | O nás | RSS