Rozhovor MBnovin: Luboš Odháněl - Karatista s kytarou, co se nikdy nepral

Zůstal jsem stále svůj, nikdy jsem nepodléhal módním trendům, říká o své tvorbě Luboš Odháněl.

Jedna informace, která se o Vás všeobecně moc neví: prý jste býval úspěšný karatista?

Ano, začínal jsem někdy v šestnácti letech, tenkrát za Rudou hvězdu Mladá Boleslav. Dokonce jsem si později udělal i trenérské zkoušky.  Jenže jsem pak začal taky naplno dělat muziku – a to už se spolu trochu pralo. Lidově řečeno: nedalo se sedět jedním zadkem na dvou židlích. Ale říkám si, že až jednou – třeba – muzika nebude, že bych se zase vrátil. Je to dáno i tím, že mě hodně oslovuje východní kultura.

Určitě jste se v životě dostal do situace, kdy byste umění prát se mohl využít. Stalo se to někdy?

A víte, že ani ne? Já jsem se i na těch tancovačkách, kde se obvykle nejde pro ránu daleko, vždycky spíš domluvil. A v dnešní době, kdy u sebe každej druhej grázlík nosí bouchačku, už to karate ani moc nefunguje. (smích) A ten sport samotný na popularitě dost ztrácí – já ho chytil v době největší slávy,  kdy za komunistů bylo karate takový voňavý. Nás bylo na náboru v tělocvičně nějakých dvě stě a první tři-čtyři měsíce jsme dřeli jenom fyzičku, kdy vydrželi jen ti nejodolnější. Až potom jsme se teprve začali zbývat nějakou technikou. Ještě jsem po revoluci stačil založit v Mnichově Hradišti dětský oddíl, se kterým jsme jezdili i na mistrovství republiky. Tam jsem taky pocítil pomíjivost sportovní slávy. Když už jsem měl začít sklízet ovoce, holka si v osmnácti našla kluka a bylo po karate. Jo, takovej už je život… A pak to všechno spolkla muzika.

O ní se chci vlastně celou dobu bavit. Co je příčinou toho, že Luboše Odháněla, ať už hrál s Nastarýkolena, W.I.X.em nebo teď s Hitmakers, milujou na Boleslavsku ženy a dívky tří generací? Je to dané takovou pohodovou muzikou, kterou bych zařadil někam mezi Petra Nováka a Jakuba Smolíka? Abych byl objektivní, můj kolega  Milan se mnou hrubě nesouhlasil, řka, že Luboš Odháněl nikdy tak povrchní jako Smolík nebyl…

No, možná ze začátku se to mohlo zdát, teď už jsme někde jinde. Ale hlavně se mi to špatně škatulkuje. Ta popularita rozhodně nebyla cílená. My jsme začínali s Láďou Fantou za doby kapely Diskant, on měl syna bubeníka, kterej neměl kde hrát a Láďa  mu chtěl postavit kapelu. S ní – jmenovala se Danger – jsme fungovali asi dva roky. A když se pak rozpadla, Láďa mi navrhl: Pojď, budeme hrát po barech, sem tam vezmeme svatbu nebo i zábavu a vyděláme nějaké peníze. Takže prvotní byl tenkrát kšeft. Tomu taky odpovídala naše tvorba – z 95 procent byla postavená na převzatých věcech. Hráli jsme Smokie, Purply, Creedence, z českých už míněného Petra Nováka…

Byla tímhle repertoárem ovlivněna i Vaše pozdější vlastní tvorba? Kdy se to vlastně začalo lámat?

Ne, ne, ovlivněná určitě ne. To bylo na jakési tancovačce, zbytek kapely ještě seděl u piva a někdo říká: Hele, vem španělu a něco brnkni, my si to tady dopijem. Tak jsem zahrál dvě-tři svoje věci, které jsem napsal už dřív. A reakce mě velmi příjemně překvapily – hele, co to je? To neznáme, je to takový melodický… Fantovi to pochopitelně neušlo a ptá se: Hele, kolik tam toho ještě máš? No mraky, povídám. Tak jsem to na příští zkoušku přinesl, Láďa udělal aranže a začali jsme to hrát. A ohlasy byl větší než jsme očekávali. Kde se to dá sehnat? ptali se lidi. A to byl první impuls k myšlence vydat vlastní CD. Říkali jsme si – za dva roky stejně skončíme, tak budeme mít na památku placku. A ono bylo za chvíli pryč. Úplně rozebrané.

Víte ale, co mi přijde na Vaší muzice a hlavně textech zvláštní? Každá kapela prochází nějakým vývojem od puberty k dospělost, ale Nastarýkolena to vzaly hezky pozpátku proti proudu času: první titul zněl Důchodovej věk, následovalo Pod vlivem a třetí deska nesla název  Nahá v dešti…

(smích) Nehledejte v tom žádnou chronologii, to na sebe nijak nemělo tématicky  navazovat. To bylo výhradně o tom, co mi právě múza přivála na mozek. A hlavně – na těch prvních třech CD byly písničky, který jsem nenapsal rok předtím, to byly skladby pět-šest let starý. Třeba speciálně Důchodovej věk – zlí jazykové tvrdí, že jsem to napsal Láďovi Fantovi, ale já ho v tu dobu znal jen jako člena Diskantu, osobně jsme se poznali daleko později. Tohle bylo na vojně, seděl jsem v hospodě a čekal na svýho mazáka, až si ve vsi vyřídí záležitosti se svou dívkou. Udělal jsem v té putyce pátý cenový skupiny nějakých pět-šest kousků, kolem mě seděly takový ty sociální případy, který se už ani za komunismu neměly moc dobře, tak mě napadlo, když jsem tam viděl sedět jednoho takovýho chudáka, co tam pojídal ulepenou pusou ten svůj guláš, že to stáří asi nebude moc veselý.

Takže to nebylo nějak programové – prostě to vyplynulo z běhu života. A pak jste upustili od klukovské romantiky a kapely Luboše Odháněla začaly přitvrzovat…

Jo, je to tak. Ale na druhou stranu jsem se nenechával ovlivňovat tím, co bylo právě v té době takzvaně top, jako některé jiné kapely. Tím ale neříkám, že to není dobře – některé kapely si tím výrazně pomohly. Sice nehrají to, co je jejich srdci bližší, ale přizpůsobí se trendu, což dělá dobře kšeftu. Ale já jsem se zařekl, že to neudělám. Jednou je tu nějaká značka Luboš Odháněl a já nebudu uhýbat někam jinam jen proto, že si to právě doba žádá.

Což se, mám ten dojem, vyplácí. Protože vy si na nedostatek diváků stěžovat nemůžete…?

Chraňbůh, nestěžuju si. Ale na rovinu: ty doby, kdy za komunistů chodili lidi v davech, už to nejsou. Když přišlo tehdy na zábavu 500 lidí, označovali jsme to za neúspěch, dnes si mneme ruce.

Nebude to i tím,  že v zábavě je daleko větší konkurence?

To určitě. Taky akcí je daleko víc, takže si divák může víc vybírat. Není výjimkou, že v akčním rádiu dvaceti kilometrů jsou o víkendu čtyři akce.

Vraťme se k věrnosti žánru. Vy jste předskakovali takovým kapelám, jako je Arakain, Kabáti, Turbo… To jsou přece ukázkové případy toho, že i když náš styl není právě „in“, stojíme si za ním, ne?

Určitě. Přímo Arakain je ukázkovým případem. I v dobách, kdy jim právě pšenka nekvetla, tak se pořád drželi svýho heavy metalu a vydrželi. A dneska se už to publikum začíná vracet.

To je koneckonců i případ už zmíněných Smokie…

Ano,k těm jsme předskakovali při turné v České republice a oni jsou typickým příkladem toho, jak se švec drží svého kopyta. Celej život si hrajou tu svou sladkou popinu a publikum se jim pořád vrací.

A možná se tím dobereme odpovědi na otázku, čím to je, že dívky tří generací milují  Luboše Odháněla? Protože jste to v úvodu docela elegantně zamluvil…

(smích) Jo? To jsem ani nechtěl. Ale možná máte pravdu, že to tou věrností a vírou v sebe sama bude. Že neutíkám z cesty, na kterou jsem se dal. Ale na druhou stranu jsou i lidi, co mě nemůžou vystát, kteří by mě nejraději viděli studenýho. Ale takovej už je život, beru to s nadhledem a humorem.

A úplně závěrem: kam příznivce Luboše Odháněla a jeho bandu na nejbližší dobu pozvat?

27. srpna hrajeme v kulturáku v Bezně na pivobraní, tam máme koncert, tradiční, srdečně zveme. A v pátek 9. září můžete přijet na Vostrov v Mnichově Hradišti, kde v tamním areálu zahrajeme s Waldagangem.

KAREL MICHAL & JAROMÍR MACEŠKA

FOTO: J. MACEŠKA

Nejbližší akce Luboše Odháněla a W.I.X. Hitmakers na Mladoboleslavsku

sobota 27. srpna: BEZNO Kulturní dům – pivobraní – koncert

pátek 9. září: VOSTROV Mnichovo Hradiště – koncert s Waldagangem