Rozhovor MBnovin: Máte vyspělé publikum, pochválil boleslavské studenty legendární spisovatel Vladimír Páral

Bývám pravidelným hostem filmového festivalu v Karlových Varech a tam je běžným zvykem, že tvůrce, který přijede několik tisíc kilometrů, vidí po projekci jen záda svých diváků. Tady se mi to nestalo, ani jediný člověk neodešel, říká s uspokojením Vladimír Páral.

Vy máte slavné jméno, pane Michale…

Vím, ale to byl, pokud je mi známo, pouze pseudonym …

… toho Pavla Buksy, žejo? Vy si to nahráváte?

Ano, je to praktičtější kvůli autencititě odpovědí…

… tak to já budu opatrnej, když si to nahráváte…

Tak já tedy začnu hned na tělo: prý se vám v Boleslavi nelíbí, takže údajně dnes předčasně odjíždíte…

Měl jsem v Mladé Boleslavi svůj festival – komu by se tohle nelíbilo? (Přehlídka netradičního filmu se skutečně letos nesla v znamení filmů, natočených podle Páralových knih – pozn. aut.) S tím se nemůže pochlubit nikdo, takže jsem na všechny strany rozesílal chlubivé SMSky. Možná tak ještě režisér má na nějakém festivalu svou sekci, ale celá přehlídka podle spisovatele? To nemá nikdo! A je to pro mě velká pocta, opravdu. Odjíždím, protože je mi vedro a to na mě není. Chtěl bych ještě napsat několik knih, takže nerad bych umřel v Boleslavi na vedro. (úsměv)

To byla má další otázka: co chystá kdysi nejplodnější autor české literatury pro své čtenáře?

Píšu teď velký román, který bude mít stovky postav a spoustu dějů – celé Panorama České republiky okolo roku 2000. Napsal jsem kdysi Milence a vrahy, magazín ukájení před rokem 2000, a tohle by mělo být volné pokračování, se skutečnými postavami politiky i umění toho času, které se tam určitě poznají. Ale je to velmi těžké, ony mi ty postavy stále utíkají, mění se pod rukama  tím, jak ten život probíhá. Vezměte si třeba příklad Ivety Bartošové – její osobnost tehdy a dnes, to je přece tragický příběh…

Vidíte tam také třeba výraznou postavu české žurnalistiky?

Vidím. Okolo největších českých listů – Lidových novin, Mladé fronty DNES a Práva – existuje seskupení poměrně zajímavých komentátorů, jimž stojí za to se věnovat.

Zavzpomínáte si ještě dnes třeba s nostalgií na tu dobu, kdy jste patřil k nejčtenějším českým autorům a dívky ve čtvrtek ráno omdlévaly před knihkupectvím?

Ne, nikdy. Víte, já dnes nemám pocit nějakého tvůrčího sestupu. A zda jsem byl nejčtenější? Toť otázka! Nejčtenější tenkrát znamenalo nejlepší. A to byl Hrabal, Kundera… ti se četli nejvíc. Já dnes žiju polovinu roku v Mariánských Lázních, takže ten pocit tvorby vnímám jako pramen, k němuž spisovatel přichází s PET lahví, naplní si ji a pak z ní doma popíjí. Chci tím říct, že cokoliv je vysloveno či napsáno, je mrtvé. Slovo je smrt myšlenky.

Vy jste polovinu života spojil se severními Čechami, určitě máte v Ústí ad Labem ještě spoustu kamarádů i bývalých lásek…

Źil jsem tam čtyřicet let, mám tam dceru, bývalé lásky – děkuji za nahrávku – mám to město prostě rád. A bývalo dobrým zvykem, že když přijela do Ústí televize nebo někdo od novin, chtěli vidět dvě věci: hrad Střekov a Párala. To už byl takový kolorit. Byla to doba často hektická, ale krásná a vzpomínám na ni moc rád.

Vy jste na přehlídce  také aktivně vystupoval. Nebyl ve vás trochu hrůza z toho, že na Vás přišli studenti jako by povinně v rámci školy, a že si to přišli – jak oni to už umí - spíš přetrpět jako otravnou vyučovací látku?

Já s tím trochu počítal a přišel jsem o něco dřív, už při promítání filmu Soukromá vichřice, abych si je tak trochu otipnul dopředu. Přece jen –černobílé provedení a kostýmy ze 60. let nejsou zase až tak tradiční záležitostí… A byl jsem velmi příjemně překvapen jak jejich reakcí, tak i následnou besedou s nimi. Musím Mladé Boleslavi složit poklonu: máte velmi uměřené, vyspělé a vzdělané mladé publikum.

Skutečně?

Byl jsem třeba velmi příjemně překvapen, že během těch besed nikdo neodešel! Bývám pravidelným hostem filmového festivalu v Karlových Varech a tam je běžným zvykem, že tvůrce, který přijede několik tisíc kilometrů, vidí po projekci jen záda svých diváků. Tady se mi to nestalo, ani jediný člověk neodešel.

Nedá mi to, abych se nezeptal na severočeskou literární školu, v níž ve Vašich stopách úspěšně vykročil třeba Jiří Švejda a další autoři. Sledujete ještě jejich další osudy?

To bylo takové období autorů, píšících realisticky a pravdivě a využitím autentických reálií té doby let 70-tých a 80-tých. Kromě Švejdy to byl například Václav Dušek, Eva Kantůrková, Jan Cimický, Josef Klíma a další, dnes sdruženi v Akademii literatury české. Musím se pochlubit – jsem nositelem její výroční ceny za rok 2010 – Ceny Ladislava Fuchse za celoživotní přínos české literatuře. Letos si ji odnesl významný český publicista a historik Zdeněk Mahler.

Pojďme se trochu věnovat těm Vašim novodobým Milencům a vrahům, které máte v rukopise…

Bude o rozsáhlá románová freska v rozsahu hodně přes tisíc stran.

Tolik? Bude to pro dnešního čtenáře vůbec akceptovatelné?

Určitě, vezměte si dnešní bestsellery – to jsou všeschno tlustospisy a bichle.

Takže tenkou knížku od Vladimíra Párala nečekejme…?

To určitě ne.

Můžeme alespoń naznačit některé zvučné jméno, s nímž se ve Vašem novém románu určitě potkáme?

Tak to bych předem raději nenaznačoval – nerad bych totiž byl zastřelen či omámen chloroformem. Jeden z pracovních názvů je totiž Blbý miliardář, takž jistě chápete, že půjde o dost výbušné téma…

Mohu se jen na závěr zeptat, jak jako tvůrčí člověk chápetete dnešní vysokou politiku a to, co se v ní děje?

Nikerak lichotivě., abych řekl pravdu. K té půlhodince televizních zpráv se propracovávám pomocí červeného vína, které otvírám už někdy při telenovelách a seriálech, a pozvolna se propíjím k tomu, co mne čeká (trpký úsměv)...

KAREL MICHAL

Foto: autor