Rozhovor MBnovin: Odměna za Huascarán? Pečené morče a studené pivo, směje se horolezec Petr Mašek

FOTO: Jsme nahoře! mohli si vítězně zařvat Petr Mašek s Vladimírem Hlaváčem, když stanuli na vrcholu nejvyšší hor peruánských And Huascaránu (6 768 m. n. m.).

Na Huascaránu se kdysi odehrála tragédie, vyšla o tom dokonce i kniha s názvem „Cesta končí pod Huascaránem“. Jaký jsi měl pocit, když jsi stanul na místě zemětřesení? 

Tam, kde zahynuli čeští horolezci, tam jsme položili kytičku… Byli jsme se tam samozřejmě poklonit na začátku expedice, když jsme vyjížděli na první výstup. Patnáct kilometrů od Huascaránu zmizelo tehdy celé město s 26 tisíci lidmi. Až tam ta lavina dojela a smetla vše včetně kostela – tam zůstal jen vršek toho kostela, torzo tří palem, zasypané kamením, a to všechno zmizelo z povrchu země … a je to dost tísnivej pocit, když tam člověk tak stojí.

Všechny cíle, které jste si dali, byly tedy splněny…?

My jsme se vlastně aklimatizovali na první hoře, Nevada Pisco, ta má bez pár metrů výšku 5800 m, kde jsme museli udělat traverz 200 metrů pod vrcholem, takže jsme se vrátili. Ale jak už jsem řekl, nám šlo v té chvíli především o aklimatizaci, abychom byli připraveni na Sfingu, která má o 500 m méně.Tu většin lidí leze dva dny, my jsme do toho „naburáceli“ brzo ráno a během 11 hodin jsme zdolali vrchol. Po západu slunce tam byly podmínky těžké, ale podařilo se to – hlavně díky technické zdatnosti Ládi Hlaváče. My jsme měli tuhle expedici rozdělenou – a to tak, že veškeré problémy ve skalním lezení bude řešit on a já si vezmu na starosti ty horské podmínky v ledu a sněhu na dalších vrcholech. Takhle se to v tom horolezectví dnes praktikuje: ten, kdo je na daný úsek specialista, jde do čela. Já byl na ty velehory, Láďa je specialistou na to skalní lezení, takže takhle jsme to úspěšně dělali po celou dobu expedice. Museli jsme si vybrat, zdali pistole nebo nože

U nás je konec léta – jaké počasí tam vládlo vám?

Peru je na jižní polokouli, tam teď mají zimu, což je právě ideální pro stálost počasí. Za celou dobu tam napadlo nějakých 30 centimetrů sněhu, což bylo pro nás výhodou a povedly se za sebou čtyři vrcholy.  Mráz byl okolo minus 15 stupňů, takže počasí odpovídalo tomu,k na co jsme byli zvyklí odjinud – a v daleko horších podmínkách. V létě je tam daleko víc srážek, prší a na horách padá hodně sněhu, takže i pro turistiku doporučuju Peru spíš v našem létě, právě kvůli stálosti počasí.

Jak dlouho jste vlastně s Vladimírem trávili čas u protinožců?

Vyšlo to právě na šest týdnů, přesně 42 dní.

A zdáš se být nepoučitelný… Už ti jednou kradli peněženku v Nepálu, teď prý i v Peru?

(smích) No, stalo se, no… Tenkrát v Himalájích to byly děti, které mi „čmajzly“ ledvinku, teď jsme propadli tak nějak přátelské atmosféře a abychom tam neseděli nějak uťáple, podlehl jsem několikeré výzvě a šel jsem tančit… Je fakt, že to nebyla finta z té druhé strany, bavil jsem se s dívkou, kterou jsem znal už dlouho, sundal jsem si tašku a místo abych ji dal Láďovi na krk, tak jsem ji položil pod jeho bundu s tím, že ji pohlídá. Mě bylo hned jasné, kdo to byl, i s majitelem restaurace jsme se ho pak snažili nahánět , ale už se to, bohužel, nepodařilo… Takže asi tisíc dolarů v háji.

Jaké z toho tedy plyne ponaučení? Praha hlavní nádraží, Řím nebo Peru pod Huascaránem – všechno jedno jest. Vraťme se ale zpátky ke sportu: s jakým vybavením jste odlétali, s čím vším jste museli počítat?

Tam to bylo natolik pestrý, že jsme počítali jak se skalním lezením, tak i s klasickým horolezectvím ve velkých výškách, takže jsme byli připravení na všechno. Na doporučení Radka Jaroše jsme se ubytovali ve skvělém místním hostelu v Nové Yungaji,12tisícovém městečku, které nahradilo to, které se v 70. letech stalo obětí ničivého zemětřesení. Tam bylo vynikající zázemí, doručili jsme i dárky od kamarádů, kteří tam bydleli před námi, takže jsme měli super servis. Seňora správcová se o nás starala jako o vlastní, měli jsme uvařeno i vypráno, vždycky, když jsme se po pár dnech vrátili z cesty…  Na té poslední štaci už na nás čekala s taxíkem, já měl jejich místní specialitu – pikantní pečené morče, Láďa napečené vepřové, k tomu studená piva… no – luxus!

Morče… Nevypadá to ono jako potkan?

Jojo, ale králík taky vypadá jako kočka, ne? To je taková kořeněná pochoutka, takovej malej králíček – no klasický morče, jak ho známe i u nás.

Od té tragédie uplynulo nějakých třicet-čtyřicet let…

Už čtyřicet…

Takže od té doby už jeden a půl generace dorostlo. Zůstal v lidech nějaký strach z toho, co se vlastně stalo nebo co se stát třeba může?

Ne, oni to tak neberou. I ten památník postavili za takovou terénní vlnou, něco jako naše Krkonoše, asi jeden a půl kilometru před městem.

Vraťme se ještě zpátky do hor – nastal někdy okamžik krize, kdy jste si řekli: Teď už ne, teď už na to kašleme…?

Krize jako taková nebyla, ale nastaly momenty,  kdy jsme museli hodně improvizovat. Ve Sfinze jsme trochu bloudili, museli jsme se vrátit a hledat ten správnej směr. Zásadně platí, že kdo si vezme věci na bivak, tak taky vždycky zabivakuje. A my jsme chtěli být rychlí, takže jsme si nic nebrali… Ale zvládli jsme to zkušeně.

Změnilo se něco na lezeckých podmínkách od doby, kdys tam byl naposledy?

Klimatické podmínky v jižní Americe se za posledních pět let změnily, a to dost výrazně. Spousta cest, kterými se dalo lézt před lety, už se nedá. Ovlivnily to klimatické podmínky, které zavinily, že  ten ledovec a ledopády jsou tak rozbitý, ubylo ledu a ledovců, nebo jsou natolik rozpraskaný, že se nedá dostat ani pod stěnu. My jsme museli nakonec na Huascarán vylézt úplně jinou cestou, než jsme měli naplánováno. Z celkově osmi lidí, kteří tam měli ten den namířeno, jsme nahoru vylezli jen my dva, ostatní byli natolik zaskočení, že se vůbec na vrchol nedostali. Zůstali jsme trčet těsně pod vrcholem ve čtyři ráno a čekali dvě hodiny, až vyjde slunce – až po rozednění, které v Peru přichází dost rychle, jsme to  nakonec dali.

Měli jste alespoň štětí na výhled, bylo něco vidět, když jste nakonec vystoupali nahoru?

Už na Piscu jsme měli štěstí, že byl úplněk, na Huascaránu nakonec vyšlo slunce a rozhled jsme měli – no, z nejvyšší hory! Takže jsme tam zůstali půl hodiny, fotili a natáčeli – byli jsme tam sami a  hora byla jenom naše!

Luboš Dvořák / Karel Michal

Foto: archiv P. Maška

PETR MAŠEK DĚKUJE SPONZORŮM:

OCÚN -  specialista na vybavení pro horolezectví a sportovní lezení

POZEMKY Mnichovo Hradiště

STPA.CZ

ALPINE Pro

SPORT SCHWARZKOPF s,r,o,

LEGUAN výškové práce Mladá Boleslav

Kola AUTHOR (R)

CK ALPY.cz

MĚSTO MLADÁ BOLESLAV

TEKO