Rozhovor MBnovin: Překladatelé prý chodí o žebrácké holi, přesto by k nim Silvie Mitlenerová ráda patřila

Silvie Mitlenerová. Foto: K. Mitlenerová

Přibližně rok jste šéfredaktorkou časopisu Plav, jak se studentka stane šéfredaktorkou časopisu? 

„Do časopisu Plav mě přivedli kamarádi z filosofické fakulty a šéfredaktorkou jsem se nestala hned. Plav je časopis pro světovou a překladovou literaturu s nevelkým nákladem dělaným dobrovolnicky a jako redaktorka jsem tam pracovala dva roky. Šéfredaktorkou jsem se stala z nutnosti podle kritérií, že nejvhodnější je ten, kdo má aktuálně nejvíce času, kdo se právě nechystá na mateřskou dovolenou a koho čeká ještě několik let studia, během kterých má na takovou činnost čas. Čili to na mě víceméně připadlo.“ 

Jako převoznické veslo v pohádce? 

„K pohádce to jde přirovnat. Připadlo na mě veslo a dokud nepřijde někdo, kdo by mohl to veslo převzít, tak ho budu držet já. Ale držím ho ráda, baví mě to.“ 

Jaké máte povinnosti? 

„Plav se nedělá jako jiné běžně známé časopisy, jako například Respekt nebo Týden, kde se o každé číslo dělí všichni. U nás jednotliví redaktoři mají postupně jedno celé číslo na starosti. Takže u toho čísla, které mám na starosti, oslovuji překladatele, vybíráme společně texty, postarám se o jejich redakci, zařizuji publicistiku, která je nezbytnou součástí každého čísla, sepíši úvodník, seženu ilustrace a prostě připravím kompletně vydání. Zbytek redakce pomáhá v tom, že si navzájem děláme korektury textů. Šéfredaktorka je vlastně manažer, hlídá termíny, radí s kontakty, případně aktuálními provozními věcmi, shání peníze, ale na tomto úkolu se musí podílet všichni.“ 

Jak by jste Plav představila těm, kdo ho neznají? 

„Až mě překvapuje, kolik lidí si ještě pamatuje časopis Světová literatura, který vycházel několik desítek let před sametovou revolucí a kratičce také po ní. Plav se snaží trochu navazovat na tradici tohoto časopisu. Vznikl v roce 2005 na festivalu Šrámkova Sobotka, který každoročně pořádá občanské sdružení Splav a od něho se i vyvinul název časopisu Plav. Ale dá se vykládat i jako akronym ze slov Překladatelé, Literáti, Autoři a Vykladači. Ze začátku vycházel jenom jako věstník či zpravodaj pravidelných večerů Jednoty tlumočníků a překladatelů, které se konávají v Divadle na prádle, a postupně se z něho vyvinul samostatný měsíčník, který tím, že se specializuje na nové překlady ze světové literatury, se může považovat za následovatele dnes už neexistující Světové literatury.“ 

Jaké jsou vaše vize o budoucnosti Plavu? 

„Mou vizí do budoucnosti je, aby redaktoři dostávali za svoji práci peníze, které dnes nedostávají. Placení jsou jenom překladatelé a autoři textů, redaktoři Plavu ne. Další vizí je, aby se rozšířil dál z Prahy, Brna a Bratislavy, aby se rozšířil mezi více lidí, což záleží na ochotě literárních kavárníků, knihkupců i akademických knihoven, aby se zvýšila čtenářská obec. Také bych ráda, kdybychom si v redakci líp definovali, pro koho časopis děláme a jestli se chceme držet národních čísel, nebo dělat čísla tematická, protože to jsou dvě současné linie Plavu. Buď je celé jedno číslo věnované literatuře jedné země, případně jedné jazykové oblasti, nebo se věnuje nějakému tématu, například literatuře humorné, sci-fi a podobně. Nikdy si nejsme jistí, která ta varianta může přitáhnout více čtenářů.“ 

Takže tápete mezi zmíněnými dvěma liniemi? 

„S tím tápáním jste to přehnal. Rádi bychom, aby počet čísel v obou těch oblastí byl stejný. Národní číslo si koupí studenti a překladatelé toho konkrétního jazyka, kdežto tematické číslo, třeba věnované hororové či sci-fi literatuře zaujme mnohem širší publikum. Třeba číslo věnované přeloženým povídkám šlo na dračku, protože lidé povídky rádi čtou, kdežto poezie se leknou.“ 

Proč jste se rozhodla pro studium anglického jazyka? 

„Zájem o angličtinu mám od dětství, takže hlavní motivací byl pokračující a prohlubující se zájem o angličtinu na střední škole. Musím v této souvislosti zmínit jméno pana profesora Šuráně, který před necelými dvěma lety zemřel, ale na gymnáziu mě připravil na certifikát z angličtiny a ukázal mi, co se v angličtině dá všechno studovat, jak je v tom jazyku možné si hrát se slovy a hledat přesné překlady toho překrásného jazyka.“ 

Čtete pravidelně anglickou literaturu bez pomoci slovníku, nebo se bez něho neobejdete? 

„Když překládám, musím mít slovník, když jenom čtu, nemusím znát všechna slova. Po bakalářských státnicích jsem si od originálních textů dala na chvíli pohov. Čtu hodně překladové literatury, ale čím lépe umíte cizí jazyk, tím více vás rozčilují špatné překlady. Vidíte chyby, které znáte z různých teoretických příruček.“ 

Jak vůbec člověk pozná, že zná cizí jazyk dobře? 

„Třeba tak, že vidí právě ty zmíněné chyby v překladu.“ 

Vy si věříte, že jste už ve znalosti angličtiny dobrá? 

„Člověk se může pořád zlepšovat. Angličtinu se učím už sedmnáct let a tak si myslím, že  ji ovládám. Nemluvím o odborných anglických textech, ale v obecné angličtině si myslím, že mám znalosti a schopnosti dost dobré ve čteném i mluveném projevu.“ 

Studujete i jiný jazyk? 

„Učím se ještě německy a myslím si, že se německy snad někdy i naučím. Kromě toho jsem se začala učit irsky.“ 

Proč právě irsky?

„Lektoři přijíždějící k nám z Irska jsou vesměs sympatičtí lidé a irština je úplně jiný jazyk, než ty které známe z oblastí germánských, románských či slovanských. Pronikám do úplně jiné jazykové skupiny s jinými syntaktickými a výslovnostními pravidly. V irštině vychází dost zajímavé literatury a u nás jsou jenom dva překladatelé z tohoto jazyka, takže v něm vidím i docela zajímavé pole pro realizaci.“ 

Pro mě je Irsko synonymem dobré whisky, Chutná vám? 

„Vím že většina Čechů zná z Irska jenom whisky, ani já se jí nebráním, ale znám navíc i krásy irské literatury.“ 

Bavíme se o vaší schopnosti překládat z angličtiny do češtiny, ale jak umíte překládat z češtiny do angličtiny? Je to stejně náročná disciplína? 

„Je to mnohem těžší. Zatím jsem neabsolvovala žádný studijní pobyt v anglicky mluvící zemi, teprve se na to chystám, ale vím, že je těžší přemýšlet v cizím než v mateřském jazyku. Například angličtina více využívá jmenných a polovětných konstrukcí, kdežto čeština pracuje více se slovesem.“ 

I laici vědí, že angličtin je ve světě více. Jiná je v Anglii, jiná v Americe nebo v Austrálii, jak se s těmi rozdíly perete vy? 

„Já studuji britskou angličtinu, ale v překladech se peru s tím, že i britská angličtina má tisíc a jednu variant, takže hledat ty správné odstíny je složité. Platí tradice, že i když překládám něco z anglického nářečí, tak nepřekládám s pomocí nářečí českého, protože by to znělo divně, kdyby ryze anglická postava mluvila například hanáckým nářečím, ale spíše hledám, jak jinak naznačit čtenáři, že se jedná o postavu ze specifického regionu či společenské skupiny.“ 

Po skončení studia budete raději učit studenty nebo překládat knížky? 

„Ve škole nám často říkávají, ať si nemyslíme, že se překladatelstvím uživíme. Ze všech stran slyším, že překladatelé chodí o žebrácké holi. I přesto nadále zůstává mým snem zabývat se překládáním krásné literatury.“ 

Zkoušela jste tvůrčí psaní v českém jazyce? 

„Filologové se dělí na literáty a lingvisty. Dělí se na ty, kteří rádi překládají, a na ty, kteří rádi píší. Já spadám mezi lingvisty, kteří rádi překládají. Píšu knižní recenze, občas něco pro časopis Plav, ale nejraději překládám. Vlastní tvůrčí psaní mi nejde a ambice stát se spisovatelkou nemám.“ 

V čem je pro překladatele různých generací inspirující Shakespeare, že se jeho dílo snaží překládat znova, když už bylo několikrát přeloženo? 

„Překlad je hledání. Literatura, jakou je třeba Shakespeare, má hodně moc významů a mělčích i hlubších rovin. Každý překladatel považuje jinou rovinu překladu za důležitější, někdo jde více po příběhu, jiný po filosofické rovině. Básnické vyjádření vnímá každý jinak. Jeden překladatel je lyričtější, jako byl Vladislav, jiný doslovnější, jako profesor Hilský. Každá překladatelská verze si najde čtenáře a ukáže něco nového. Výzva překladatelů je v tom, že cizí text přibližují dnešnímu čtenáři a také se snaží přiblížit ideálnímu, i když  nedosažitelnému porozumění Shakespeara, co jsou jako čtenáři originálu schopni v něm najít a zprostředkovat čtenáři českému.“ 

Co budou překladatelé dělat, až se příští generace Čechů konečně naučí anglicky i jiné cizí jazyky? 

„Občas slýchám, že je zbytečné studovat překladatelství z angličtiny, protože z ní překládat bude brzo zbytečné, když ji budou všichni umět. V praxi je to ale tak, že s jazykovou vybaveností Čechů to není valné a je stále na čem pracovat. Například vysokoškoláci, kteří by měli používat anglické zdroje, zvládat přednášky na anglických konferencích, a to jak poslouchat, tak sami řečnit, a z angličtiny maturovali, mají problémy s její praktickou znalostí, neboť jsou rádi, když si umí říct o pivo a s pomocí rukou se domluví, kudy k nádraží. V Čechách má překladatelství každopádně perspektivu.“